Za zavřenými dveřmi.

Dnes jsem tak přemýšlela co vlastně mě v tom vztahu tak ničilo a nějakým způsobem ubíjelo. Je to asi i reakce na mé poslední dny, kdy ve snech se mi bývalý muž dost často objevuje i s jeho novou partnerkou. Je to zvláštní, ale když potkáte narcistu tak v prvních pár měsících miluje jak jste akční, kolik máte koníčků, co vše Vás dokáže nadchnout, ale postupem času se vše stává problém a ve chvíli kdy už mě i podezíral, že místo brigády mám snad chlapa tak jsem po 11,5 letech začala přemýšlet jestli mi to stojí za to. Matka na RD, půl dne péče o novorozeně, postupem času o batole, dítě, s druhým synem do školky - ze školky, domácnost, všude se pořád něco odkládalo a jak po dětech jsem jen uklízela dokola a dokola a zároveň jak přišel z práce partner já odcházela na brigádu kde jsem strávila celkem cca 3-4h úklidem jiných domácností. Z příspěvku od státu jsem si nechávala pro dítě 2K a zbytek jsem přispívala na poplatky, jelikož chápu, že v dnešní době a při splátce hypotéky je těžké vše utáhnout z jednoho platu, proto jsem byla vděčná za práci, abych si občas mohla odskočit s nějakou kamarádkou na kafe, nebo kina, prostě trochu vypnout a ulevit si. Dokud jsme bydleli ve městě celkem to šlo a úplně s tím nebyl problém, ale po čase kdy jsme se odstěhovali mimo město byl problém vše. Jelikož jasně jdi na kafe, ale to jsou peníze na kafe, peníze na benzín a to už se ti to kafe prodraží a to by jsme mohli za ty peníze na výlet. Jo jasně na výlet! Vy jeďte na výlet a já budu odpočívat. Všude jsem s dětmi chodila pouze sama nebo popřípadě šla mami když partner neměl zájem jít. Takové to nenápadné vězení, mě postupně začalo ubíjet. Děti, domáctnost, práce a pak místo nějaké podpory jen výčitky, urážky, občas ponižování, jelikož myslím, že věty jako "jsi k ničemu," na to nemáš," " kdo by tě prosím tě chtěl," apod.  jsou pro mne známkou ponižování a to nemluvím o tom když přišli i ty ostřejší kritiky. Začala jsem pak časem navštěvovat jednu organizaci kde jsme dělali různé aktivity pro děti. Hrozně mě to bavilo, ale ze všeho co jsem měla radost nebo viděla nějaký úspěch tak se vždy stalo tématem kritiky nebo to bylo tak zneváženo, že veškerá radost najednou byla fuč a tím pádem jsem začala mít pocit, že nemám v životě nic co by mě naplňovalo i když mě ty aktivity normálně naplňují s bývalým mužem to tak nebylo když to vše shodil. Dál bylo pro mě těžké s ním něco plánovat jelikož každý můj názor byl vždy vyhozen do koše a vše se muselo dít podle jeho návrhů, což bohužel jede i po rozvodu, kdykoliv něco řešíme okolo dětí vše musí být podle něj.  Zároveň mi pak bylo předhazováno, že nikdy nevymyslim žádný výlet nebo nenavrhnu nějakou společnou aktivitu, ale kdykoliv jsem se o to pokusila našel důvody proč ta aktivita je nevhodá , tak proč bych pak už do budoucna cokoliv navrhovala? Vždyť je to ztráta energie...  Každopádně hodně mi dala moje nemoc. Začala jsem si uvědomovat jak vlastně chybí ve vztahu podpora. První zdravotní problém nastal po porodu druhého prcka a době kdy jsem přestala po 8 týdnech po porodu kojit. Začala se mi hroutit psychika do toho stěhování a malej bolesti bříška a separační úzkost, takže celý den v náručí nebo nosítku nebo prostě v jakkémkoliv kontaktu a zároveň řešit bolavé bříško a pak mi bylo řečeno "ty ještě nemáš nic zabaleno?" A kdy jako prosím? Občas jsem něco pobalila, ale bohužel toho bylo málo. Vždy jsem řekla, že má také ruce a on přece nemůže když byl celý den v práci. :-D A to ještě si myslel, že budu hned po příjezdu z porodnice hned druhý den už jezdit se starším synem 20km do školky. :-D Jako šestinedělí je k čemu? No zřejmě pro bývalého muže asi jen tak k ničemu a aby žena neměla sex, jinak asi jen tak do větru. (berte trochu s nadsázkou) Takže po přestěhování se to lepšilo, ale moje psychika byla čím dál více nabouraná a byli stavy kdy jsem chtěla vyskočit z okna a všeho se zbavit. Až to došlo tak daleko, že když mě chytla panická ataka odvezla mě mami k doktoru a už to jelo, ale vše se chytlo za včasu takže to nemělo nijak velké dopady a během pár týdnů jsem se srovnala. V té době místo, aby partner řešil jestli je to v pořádku mi ještě nakládal slovy o tom jak jsem špatná matka a k ničemu, jak chudáci naše děti, že mají takovou matku. Ano trochu ho ovládali jeho vlastní traumata z dětství, ale to on si nikdy nepřizná. On přece žádná traumata nemá. On byl vždy dokonalý a všichni ostatní jsme byli úplný HO... No nic tak dál k tomu zdravý. Těhotenství se podepsalo na mém fyzickém zdraví v podobě zánětu žlučníku a tam nastal problém. Přísná dieta pokud nechci jít na operaci. Zánět byl chronický a dle slov lékaře už delší dobu se tam schovával. Když jsem domů přišla s tím jaké potraviny bych měla jíst a co vše nemohu, bylo mi řečeno, že on mi to platit nebude, že nákuoy bude dělat stále stejné a já ať si to kupuji zvlášť. Ok, vždyť si přivydělávám, není problém, ale problém nastal záhy kdy moje všechny vydělané peníze padly na dietu a mé zdraví a začalo podezírání kde teda trávim čas když stejně nemám věčně peníze a přesto chodím pracovat. Začala jsem mu nosit účtenky z mých nákupů, aby bylo zřejmé, že výdaje jsou vyšší než příjem. Zánět jsem sice zažehnala, ale po půl roce začali záchvaty na novo a ve větší intenzitě. Opět verdikt lékaře, že to ještě nezažil, aby se někomu za tak krátkou dobu vytvořilo ve žlučníku pískoviště a že pokud to nebude nutné jít na operaci tak opět ať držím dietu a uvidíme jak to bude postupovat. Za měsíc jsem tam byla zas a domluvila se operace, jelikož mi hrozilo uvolnění kamínků do slinivky což by mohlo mít fatální následky. Ano díky dietě, pohybu, vyčerpání přišlo i shození kil po porodu a tím pádem větší žárlivost, jelikož jsem začala být pro ostatní muže najednou více atraktivní. Během boje se žlučníkem a čekání na operaci, mi onemocněl otec a byli to těžké časy, ale víc mě překvapilo když mu vadilo, že chci jet za tátou do nemocnice. Pak ho přesunuli na nějaké oddělení následné pěče od mého bydliště skoro 100km a nastal ještě větší problém proč bych měla investovat peníze za benzín dojížděním tak daleko. Abych ušetřila rodinný rozpočet jela jsem vlakem, ale jak se stává při cestě zpět, únavou jsem nastoupila na špatný vlak, ale naštěstí jsem za včasu vystoupila a dojela přímím spojem do mého města, ale opět problém jelikož na spoj jsem čekala 2h a tak jsem dojela domů místo slíbených 19h v 21h a opět problém, ani nevzpomínám kdy něco nebyl problém. :-D Každopádně tato zkušenost mě začala nutit víc přemýšlet jestli tohle chci na celý život. Poslední kapka přišla v podobě kdy měsíc před operací jsem začala mít záchvaty ob den a když mě chytl jeden hodně těžký a došel Algifen, bylo mi řečeno, že jsem skvělá herečka a dobrý hypochondr. V tu chvíli mě úplně zlomil a jsem ještě netušila co vše mě během dalších pár dnů zlomí. Začalo to nabouraným autem u školky na parkovišti a druhý den nešťastná zpráva, že táta, který se nechal před pár dny propustit z nemocnice zemřel. Bohužel nějaké empatie ze strany muže jsem opět nedočkala. Dobře nebudu krutá, objal mě a ptal se jak to zvládám, ale zároveň to nijak neprožíval, protože přece jsme neměli nic moc vztah tak proč bych měla být vlastně smutná, ale on za 5 let ten vztah obnovil a to vše díky vnoučatům a byl k nám úplně jiný než jak jsem ho znala já a proto mě ta smrt zlomila, ale muž to tak nevnímal. Pak přišel den operace a do nemocnice mě vzal, z nemocnice mě vzal, aby bylo vidět jak je starostlivý na venek, ale doma se o mě starat nebude, na to nemá čas a nemůže příjit o přijem. Ok nemám problém, ale bude se o mě starat mami a bude u nás spát. Problém! Ať se stará, ale bude dojíždět, je to její problém, že se od nás odstěhovala 60km. A tak to bylo stále dokola. Kamarádku na posezení k vínku a pokec si pozvat nesmíš, nikdo nám nebude chodit po bytě. Ven za kamarádkou chodit nebudeš, protože jsi máma tak kde bys courala. Nepotřebovala jsem chodit po barech, zábavách, ani někde pořád trajdat, ale potřebovala jsem aspoň občas trochu vypnout s nějakou kamarádkou  u pokecu a tím pádem být i uvolněnější a příjemná ženuška s úsměvem na rtech. Toto mi chybělo nejvíc kontakt s lidmi nebo pozvat nějaké přátelé, jelikož přátele jsem měla jen já, ale zájem je poznat ze strany muže nebyl. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, ale každopádně po smrti táty a jeho neochoty se o mě postarat v době po operaci byla poslední kapka kdy jsem rozhodla, že jak to jen půjde tak odcházím...